Sebereflexe, která něco odhalí

Pozorujte své chování, než ho začnete hodnotit

Po nepovedeném rozhovoru si možná řeknete: „Vždycky se vyjadřuju špatně.“ Taková věta ale není pozorování, nýbrž obecný soud. Sebereflexe je užitečnější, když oddělíte událost, vlastní interpretaci a další pokus.

Například: „Na poradě jsem kolegyni dvakrát skočil do řeči“ je poměrně konkrétní popis. „Jsem nevychovaný“ je nálepka, která vám neřekne, co změnit. „Při příštím nesouhlasu počkám, až kolegyně domluví, a nejdřív shrnu její argument“ je plán, který můžete uskutečnit.

Na konci dne zkuste stručně odpovědět na tři otázky: Kdy jsem reagoval dobře? Kde nastal problém? Jaký drobný krok bych příště změnil? Nemusíte si psát dlouhý deník. Důležité je pravidelně shromažďovat příklady, ne vynášet o sobě konečný verdikt.

Vyhněte se i opačné pasti: připisovat všechno jen okolnostem. Pokud na vás kolega reagoval podrážděně, možná měl těžký den; možná jste ale také položili nejasnou otázku. Bez dalších informací neznáte celý příběh.

Sebereflexe má své hranice. Nekonečné rozebírání každého slova může prohlubovat nejistotu a nenahradí odpočinek ani rozhovor s druhým člověkem. Pokud se vracíte ke stejné myšlence, aniž byste zjistili něco nového, zkuste ji proměnit v jeden malý pokus.

Vyzkoušejte v praxi: Popište jednu nedávnou situaci třemi větami: „Stalo se…“, „Vykládal jsem si to tak, že…“, „Příště ověřím nebo zkusím…“. Rozdíl mezi popisem a nálepkou je základem přesnějšího učení.