Když dítě nezapadne do kolektivu

Rozlišujte mezi nepříjemností a opakovaným ubližováním

Dítě řekne, že ho ostatní nechtěli do hry. Pro rodiče je bolestivé to slyšet. Zároveň z jednoho výroku ještě nevíme, jestli šlo o nedorozumění, jednorázové odmítnutí, nebo dlouhodobější vylučování. Prvním krokem je v klidu zjistit okolnosti.

Ptejte se konkrétně: „Kdo tam byl? Co řekli? Stává se to často? Jak jsi zareagoval?“ Nezpochybňujte pocity dítěte, ale bez důkazů neoznačujte ostatní děti za zlomyslné. Potřebujete oddělit pozorované události od domněnek.

Pokud šlo o jednorázovou situaci, můžete si nacvičit jednoduchou větu: „Můžu se přidat v dalším kole?“ nebo „S kým bych si mohl zahrát něco jiného?“ Nejde o povinnost získat si každého. Dítě má právo hledat prostředí, kde se cítí přijímané.

Při opakovaném ponižování, vyhrožování nebo obavách o bezpečí nečekejte, že to dítě vyřeší samo. Zaznamenejte konkrétní události, spojte se se školou nebo odpovědným dospělým a domluvte se na dalším postupu. Pokud je dítě situací výrazně zasažené, vyhledejte vhodnou odbornou pomoc.

Pokud dítě nechce mluvit hned, nabídněte mu, že se k tomu vrátíte později. Zároveň mu dejte najevo, že v případě ohrožení bezpečí budete jednat bez odkladu.

Vyzkoušejte v praxi: Místo okamžité rady si připravte tři otázky, které vám pomohou zjistit fakta. Pak s dítětem vyberte jeden malý bezpečný krok, který mu pomůže získat více možností.