Nejdřív naslouchat, teprve potom vysvětlovat

Dítě možná hned nepotřebuje řešení

Představte si, že dítě přijde domů a řekne: „Nikdo mě nemá rád.“ Přirozenou reakcí může být rychlé ujištění: „To není pravda.“ Možná máte pravdu, ale dítě z takové odpovědi nemusí poznat, že jste pochopili, co prožilo.

Zkuste postup ve třech krocích. Nejprve pojmenujte, co slyšíte: „Vypadá to, že tě dnes něco ranilo.“ Pak se zeptejte na konkrétní situaci: „Co se stalo?“ Teprve až budete znát více souvislostí, zjistěte, co dítě potřebuje: „Chceš mi to zatím jen říct, nebo spolu vymyslíme, co dělat?“

Naslouchat neznamená se vším souhlasit. Pokud dítě někoho urazilo, můžete uznat jeho zklamání a zároveň pojmenovat nepřijatelné chování. Například: „Chápu, že ses zlobil. Nadávat ale není v pořádku.“

V náročné chvíli si hlídejte i vlastní tempo. Dlouhá přednáška často rozhovor ukončí dřív, než se dozvíte to podstatné. Jedna klidná otázka může přinést víc než pět dobře míněných rad.

Důležité je nesnažit se za každou cenu zlepšit náladu dítěte. Už samotné vyslechnutí může být první formou podpory.

Vyzkoušejte v praxi: Až si bude dítě příště na něco stěžovat, nejdřív jednou větou shrňte, jak se cítí. Pak položte jednu otevřenou otázku. S radou počkejte, dokud nebudete vědět, o co skutečně jde.