Jedno dítě vymyslí, co se bude vyrábět, vybere barvy a rozdává pokyny. Druhé podává papír, drží karton a lepí tam, kam mu ukážou. Výrobek postupně vzniká, ale prostor pro vlastní nápady má především jeho hlavní autor. Když se pomocník pokusí něco změnit, ozve se: „Takhle to být nemá.“
Při společném tvoření můžete dětem pomoci rozdělit si také možnost ovlivnit výsledek. Na malé stavbě, příběhu nebo koláži si mohou zkoušet, jak představit vlastní návrh, vyslechnout druhého a upravit původní plán. Následující postup je určen rodičům, kteří doprovázejí dvě děti školního věku při společném projektu.
Všímejte si, kdo rozhoduje o výsledku
Začněte pozorováním konkrétní situace. Kdo určil podobu výrobku? Co se stalo s návrhem druhého dítěte? Může něco změnit, aniž by mu spoluhráč vzal materiál nebo jeho práci předělal? Počet nalepených dílků vám o rozdělení tvůrčího prostoru mnoho neřekne.
Zároveň si ověřte, zda jsou děti se svými úkoly spokojené. Dítě, které méně mluví, může rádo vybarvovat podle společného plánu. Zkuste se ho zeptat: „Vyhovuje ti tahle část, nebo bys chtělo také něco navrhnout?“ Odpověď může ukázat, zda je vůbec potřeba do spolupráce zasahovat.
Pokud druhé dítě chce přidat vlastní nápad, ale nedostává k tomu příležitost, popište situaci bez nálepkování: „O domech i cestách jsi zatím rozhodoval ty. Teď si poslechněme, co by chtěla přidat sestra.“ Řešíte tím dnešní rozdělení rozhodování. Z jednoho odpoledne není nutné dělat závěr, že jedno dítě je rozený vůdce a druhé se neumí prosadit.
Dejte projektu společný cíl a každému vlastní volbu
Modelová situace: Dvě děti chtějí z kartonu postavit městečko pro autíčko. Jedno navrhuje závodní dráhu, druhé domy se zahradami. Rodič může pomoci s dohodou: vytvoří místo, kde se bude dát jezdit i zastavovat u budov. Podobu jednotlivých částí si děti teprve navrhnou.
Společný cíl má být dost konkrétní, aby se o něj děti mohly opřít, a zároveň ponechat prostor několika možnostem. U městečka to může znamenat dohodu, že cesta propojí obě části a autíčko se dostane ke každé z nich. U příběhu může jít o setkání dvou postav, z nichž každou vymyslí jiné dítě.
Před začátkem si společně ujasněte tři věci:
- Co vytvářejí společně: například město s propojenými cestami.
- Co může každý navrhnout po svém: vlastní budovu, její obyvatele nebo jednu část příběhu.
- Na čem se musí dohodnout: na napojení cest, použití společného podkladu nebo na tom, jak se postavy setkají.
Každé dítě tak má konkrétní rozhodnutí, které mu patří, a zároveň část, u níž potřebuje spolupracovat. Pokud jedno dítě jen vybarvuje podle představy druhého, nabídněte mu také volbu, která může změnit podobu společného díla.
Před lepením nechte vzniknout dva návrhy
Než děti začnou společný podklad stříhat nebo lepit, nabídněte jim papír na jednoduchý náčrt. Každé může svůj nápad také poskládat z volných dílků nebo vysvětlit pomocí hraček. Zvolte způsob, při kterém dokáže ukázat, co zamýšlí.
Potom ať každý představí jednu věc, kterou chce ve výsledku zachovat. Druhé dítě může říct, čemu z návrhu porozumělo, a zeptat se na nejasné místo. Pokud je takový rozhovor příliš náročný, pomozte jednou konkrétní otázkou: „Kde se podle tebe bude dát vjet do garáže?“
V modelovém městečku si děti nejprve rozloží dráhu i domy bez lepidla. Vyzkoušejí, zda mezi nimi zůstane cesta. Plán tak mohou měnit ještě předtím, než je některá část pevně přilepená. O zkušebním rozložení rozhodují oba.
Při prohlížení náčrtů neposuzujte, kdo kreslí hezčeji. Věnujte pozornost tomu, co chce návrhem vytvořit. Zručnější kresba může být srozumitelnější, ale druhému dítěti můžete pomoci jeho představu dovysvětlit.
Způsob dohody vybírejte podle předmětu sporu
Když se děti neshodnou, nejprve pojmenujte, o čem rozhodují. U něčeho pomůže zkouška, jindy rozdělení prostoru nebo pořadí. Při každém rozdílném názoru nemusíte určovat vítězný návrh.
| Předmět sporu | Co můžete vyzkoušet | Příklad u městečka |
|---|---|---|
| Zda bude řešení fungovat. | Dohodnout jednoduchou zkoušku obou návrhů. | Projet autíčkem obě verze zatáčky a podívat se, kde projede bez posouvání domů. |
| Barva, tvar nebo fantazijní detail. | Rozdělit volbu mezi vlastní části nebo hledat kombinaci, se kterou oba souhlasí. | Jedna budova bude žlutá, druhá modrá; náměstí navrhnou společně. |
| Jeden společný kus materiálu. | Nejprve ukázat oba záměry a porovnat možnosti rozdělení nebo náhrady. | Velký karton zůstane podkladem, střechy vzniknou z menších kousků. |
Pokud obě možnosti splňují společný cíl a děti stále váhají, mohou se dohodnout, kterou vyzkoušejí jako první. Zkušební verzi lze později upravit. Dávejte ale pozor, aby rozhodnutí „teď podle mě“ neodkládalo návrh druhého dítěte při každém tvoření.
U výtvarného nápadu nemusí existovat jediná správná možnost. Fialový strom nebo dům na kolečkách může být součástí dohody. Dospělý nemusí vyžadovat realističnost, pokud nebyla součástí zadání.
Při nezdaru pomozte vybrat společnou úpravu
Vraťme se k modelovému městečku. Autíčko neprojede mezi domem a zatáčkou. Jedno dítě chce odstranit dům, druhé celou dráhu. Než začnou dílo rozebírat, můžete říct: „Oba chcete zachovat svou část. Podívejme se, co přesně autíčku překáží.“
Nechte děti ukázat místo, kde se jízda zastavila. Potom každý navrhne možnou změnu. Mohou posunout dům, změnit zatáčku nebo přidat odbočku. Dohodnou se na jedné úpravě a znovu ji vyzkoušejí. Pokud řešení nenajdou, nabídněte vlastní návrh jako další možnost k posouzení.
Takový postup dává prostor pro pozorování, návrh a ověření. Neúspěšný pokus přitom nemusí patřit jen dítěti, které danou část vyrobilo. Napojení domu a cesty je společný úkol a oba mohou přispět k jeho úpravě.
Zasáhněte při přebírání nebo ničení cizí práce
Při vytrhávání materiálu, zesměšňování nebo úmyslném ničení práci přerušte. Hranici pojmenujte klidně a konkrétně: „Domeček teď necháme být. O jeho předělání se nejprve dohodnete.“ Potom dejte prostor dítěti, jehož návrh byl zasažen, aby řeklo, co chce zachovat.
Před pokračováním si ujasněte, které změny je potřeba předem probrat. Každý může samostatně doplňovat detaily své budovy, ale přemístění společné cesty se týká obou. Taková dohoda nemusí zahrnovat schvalování každé čárky nebo každého nalepeného okna.
Dítě, které často rozdává pokyny, můžete zapojit do hledání dohody: „Zkus zjistit, co chce bratr na svém návrhu zachovat.“ Při dalším rozhodování se může ptát druhého dítěte. Vedení společné části tak zahrnuje také naslouchání a zjišťování, co ostatní potřebují.
Pokud jste začali plán příliš řídit vy, můžete dětem vrátit konkrétní volbu: „Už jsem navrhl spoustu věcí. Kam povede tahle cesta, teď nechám na vaší dohodě.“ S vystřihováním nebo připevněním dílku můžete podle potřeby pomoci a zároveň se ptát, jakou podobu si děti přejí.
Zmenšete společnou část, pokud je dohod příliš mnoho
Když se děti nedokážou dohodnout téměř na ničem, zkuste projekt zjednodušit. Každé může vytvořit vlastní část na samostatném papíře a společně vyřeší jen jejich propojení. U městečka to budou dvě čtvrti a jedna cesta mezi nimi. U příběhu dvě postavy a krátká společná scéna.
Při rozdílných schopnostech přizpůsobte rozsah práce. Jedno dítě může budovu navrhnout kresbou, druhé ji popsat a vybrat dílky. Nemusejí udělat stejný počet úkonů, aby oba mohli přispět vlastní představou. Ověřte si ale, zda je pomoc staršího nebo zručnějšího dítěte vítaná.
Při únavě nebo silném rozrušení můžete dobrovolné tvoření odložit. Pokud jedno z dvojice o společný projekt nemá zájem, nabídněte mu samostatnou činnost. Dokončený společný výrobek nemusí být cílem každého odpoledne.
Na konci se zeptejte na jednu společnou dohodu
U hotového nebo rozpracovaného díla položte jednu otázku: „Co jste změnili, aby se do výsledku vešly nápady vás obou?“ Děti mohou ukázat odbočku, přesunutou budovu nebo nový detail. Pokud se jim dohoda nepodařila, můžete pojmenovat konkrétní místo, ke kterému se příště vrátí.
Při dalším tvoření zopakujte jen to, co jim pomohlo: například nejprve rozložit dílky bez lepení nebo se zeptat před úpravou cizí části. Vyberte s dětmi jednu takovou dohodu ještě před začátkem práce, aby věděly, co od sebe mohou očekávat.
