Rodiče požádají dospívajícího o pomoc právě ve chvíli, kdy hraje online turnaj. Kamarád potřebuje na poslední chvíli pomoct nebo parta navrhne něco, co mu nepřipadá správné. V každé z těchto situací může vypadat odpovědnost jako prosté uposlechnutí, pomoc nebo splnění očekávání. Odpovědné rozhodování je ale složitější. Zahrnuje také schopnost rozpoznat vlastní závazky a hranice, zvážit možné důsledky a uvědomit si, jaké hodnoty jsou ve hře.
Cílem není vychovat mladého člověka, který vždy řekne ano. Užitečnější je, když dokáže vysvětlit, proč něco udělá, odmítne nebo navrhne jinou možnost, a potom přijme přiměřené důsledky svého rozhodnutí.
Odpovědnost začíná tím, k čemu jste se skutečně zavázali
Ne každá žádost má stejnou váhu. Pokud dospívající předem slíbil, že něco zařídí do určité doby, jde o závazek. Když ho někdo požádá o pomoc bez předchozí dohody, má větší prostor rozhodnout se podle svých možností.
Před rozhodnutím mohou pomoct tři otázky:
- Slíbil jsem to? Pokud ano, mám důvod závazek změnit?
- Je to moje povinnost, nebo jen prosba navíc?
- Co se stane, když to neudělám hned?
Díky tomu lze oddělit odpovědnost od automatické poslušnosti. Dospívající se učí, že závazky mají svou váhu, ale ne každé přání druhého člověka je automaticky jeho povinností.
Pomoc druhým má mít své hranice
Kamarád, který zapomněl na projekt, možná potřebuje pomoct. Dospívající ale nemusí zanedbat vlastní povinnosti, aby za něj celou chybu napravil.
Rozumná pomoc může znít třeba takto: „Ukážu ti, jak si práci rozdělit, a pošlu ti podklady, které už mám. Celý projekt za tebe ale dělat nemůžu.“
Taková odpověď spojuje ochotu pomoct s respektem k vlastním závazkům. Pomoc není odpovědná, pokud kvůli ní člověk zanedbá všechno, za co odpovídá sám.
Dohodu lze změnit, ale ne potichu
Představte si, že rodiče dospívajícího požádají, aby něco zařídil, ale on právě začal činnost, kterou nelze snadno přerušit. Nabízejí se dvě krajní možnosti: všechno okamžitě odložit, nebo požadavek úplně ignorovat.
Mezi nimi je třetí možnost: domluvit si čas. Například: „Dokončím tohle kolo za dvacet minut a pak to zařídím. Je to v pořádku, nebo to potřebuješ hned?“
Odpovědnost se v takové chvíli projevuje tím, že dospívající z dohody nevycouvá, ale aktivně ji upřesní. Pokud je úkol naléhavý, může být potřeba hru přerušit. Jestli nespěchá, odklad může být zcela rozumný.
Ne každé pravidlo má stejnou morální váhu
Zkoušení hranic pravidel je v dospívání přirozené. Důležité je ale rozlišovat mezi pravidlem, které chrání bezpečnost nebo férovost, a pravidlem, které má spíš organizační účel.
Když někdo podvádí při úkolu nebo využije chybu v hodnocení ve svůj prospěch, otázkou není jen „Přijde se na to?“. Užitečnější je zamyslet se nad tím, koho rozhodnutí ovlivní a jakou hodnotu dané pravidlo chrání.
| Situace | Otázka, která pomůže s rozhodnutím |
|---|---|
| Pravidlo chrání férovost | Získávám výhodu na úkor někoho jiného? |
| Pravidlo chrání bezpečnost | Může jeho porušení někoho ohrozit? |
| Pravidlo má organizační účel | Lze se domluvit na jiném postupu, aniž by tím vznikla škoda? |
| Pravidlo působí nespravedlivě | Mohu ho otevřeně zpochybnit místo toho, abych ho tajně obcházel? |
Poctivost se projeví hlavně tam, kde nehrozí trest
Situace, kdy se na porušení pravidla nejspíš nepřijde, dobře prověří vlastní měřítka. Pokud je jediným důvodem, proč jednat správně, strach z odhalení, stojí rozhodování především na vnější kontrole.
Dospívající si může položit například tyto otázky:
- Připadal by mi můj postup přijatelný, kdyby o něm věděl někdo, koho si vážím?
- Je výsledek férový i vůči ostatním?
- Chtěl bych, aby stejné pravidlo platilo i pro ostatní?
- Co se tímto rozhodnutím učím do budoucna?
Tyto otázky nenabízejí automatickou odpověď na každé dilema, pomáhají ale přesunout pozornost od trestu k osobní odpovědnosti.
Tlak kamarádů neznamená, že nesouhlasíte
Když parta navrhne něco, co dospívajícímu nepřipadá správné, může cítit tlak, aby nevyčníval. Odpovědné rozhodování ale neznamená udržet si místo ve skupině za každou cenu.
Pomůže rozlišit tři kroky:
- Pojmenovat vlastní postoj: „Tohle mi není příjemné.“
- Pokusit se situaci ovlivnit: navrhnout jinou možnost nebo vysvětlit svůj důvod.
- Rozhodnout se, zda se zapojit: pokud skupina svůj přístup nezmění, odmítnout účast.
Odejít ze situace nemusí znamenat zradit kamarády. Někdy je to způsob, jak si udržet vlastní hranice, aniž by se člověk snažil ostatní ovládat.
Odpovědnost neznamená vždy zvolit většinovou možnost
Když má dospívající rozhodnout o společné aktivitě, může mít pocit, že nejodpovědnější je automaticky vybrat to, co chce většina. Většina je důležitým kritériem, ne však jediným.
Při plánování třídního výletu je dobré zohlednit také cenu, dostupnost, bezpečnost a to, zda některá možnost nevyloučí část třídy. Někdy je vhodné hlasování, jindy kompromis nebo výběr z několika realistických možností.
Odpovědné rozhodnutí bere ohled na lidi, kterých se týká, ale nemusí vyhovovat všem.
Třetí možnost nemusí být únikem
Když rodiče nabídnou dvě aktivity a dospívajícímu nevyhovuje ani jedna, může mít pocit, že odpovědnost znamená bez diskuse jednu z nich přijmout. Někdy je ale zcela namístě navrhnout třetí možnost.
Rozdíl je ve způsobu, jakým to řekne. „Nechci ani jedno“ rozhovor uzavírá. „Ani jedna možnost mi moc nevyhovuje. Mohl bych místo toho zkusit tohle a splnit stejný cíl?“ už přináší návrh.
Schopnost domluvit si jinou možnost je důležitá, protože dospívajícího učí, že odpovědnost a samostatnost se nevylučují.
Než přijmete větší úkol, zjistěte, co obnáší
Nabídka vést tým může znít jako příležitost, ale také jako velká zátěž. Přijmout ji automaticky není vždy odvážnější než si rozhodnutí nejprve promyslet.
Před souhlasem má smysl zjistit:
- Za co přesně budu odpovídat?
- Kolik času to bude vyžadovat?
- Co mohu předat ostatním?
- Kdo mi pomůže, když nastane problém?
- Co budu muset omezit, pokud úkol přijmu?
Takové otázky nejsou známkou slabosti. Pomáhají předejít tomu, že člověk řekne ano závazku, jehož rozsah vůbec nezná.
Brigáda ukazuje rozdíl mezi nepohodlím a špatnou volbou
Ne každá užitečná zkušenost musí být zábavná. Zároveň není nutné přijmout každou nabídku jen proto, aby dospívající dokázal, že je odpovědný.
Při zvažování brigády může přemýšlet nad těmito otázkami:
- Co se naučím?
- Jaké jsou podmínky a očekávání?
- Vadí mi jen to, že mě práce nebaví, nebo mi skutečně nevyhovuje?
- Dá se náplň práce upravit?
- Co získám a co ztratím, když nabídku odmítnu?
Díky tomu se učí, že odpovědnost není soutěž v tom, kdo vydrží co největší nepohodlí.
Po rozhodnutí je třeba přijmout i jeho důsledky
Rozhodování nekončí ve chvíli, kdy si dospívající vybere. Pokud úkol odloží, může přijít o čas na něco jiného. Když odmítne skupinu, možná bude muset svůj postoj vysvětlit. A pokud přijme vedení týmu, měl by nést část odpovědnosti za výsledek.
Dospělý může pomoct otázkou: „Když se rozhodneš takhle, jaký důsledek jsi připravený přijmout?“
Otázka přesouvá pozornost od samotného výběru k jeho ceně. Odpovědnost se nejvíc projevuje ochotou nést předvídatelné důsledky vlastního rozhodnutí.
Jak mluvit o odpovědnosti bez moralizování
Dospělí mohou mít chuť uzavřít situaci větou „Správné je přece tohle“. Dospívající se pak naučí odpověď, ne však postup, jak k ní dojít.
Praktičtější je projít s ním několik otázek:
- Co je v této situaci skutečně tvoje povinnost?
- Koho tvoje rozhodnutí ovlivní?
- Jaké pravidlo nebo hodnota jsou ve hře?
- Máš jinou možnost než říct ano, nebo ne?
- Jaké důsledky bude mít každá volba?
- Který z těchto důsledků jsi ochotný přijmout?
Takový rozhovor ponechává prostor pro vlastní úsudek, ale neodděluje svobodu od důsledků. Dospívající se postupně učí, že odpovědnost neznamená slepě plnit příkazy, ale vědomě se rozhodnout, vysvětlit svůj důvod a nést následky vlastní volby.
