Rozmlouváte s někým, koho jste právě poznali. Chcete působit přátelsky, ale dlouhý oční kontakt vám není příjemný. Když se podíváte jinam, napadne vás, jestli nepůsobíte nezúčastněně. Dobrá komunikace ale nestojí na tom, jak dlouho se dokážete někomu dívat do očí.
Zájem můžete projevit také tím, jak reagujete na slova druhého, zda mu necháváte prostor a jak přizpůsobujete tempo rozhovoru. Důležité je, aby byla komunikace srozumitelná pro druhého a přirozená pro vás.
Oční kontakt je jeden ze signálů, ne zkouška pozornosti
Pohled do očí může naznačovat pozornost nebo zájem. Sám o sobě ale neříká, co člověk cítí ani zda rozumí tomu, co slyší. Někdo se při přemýšlení dívá stranou, jiný sleduje ústa mluvícího a dalšímu dlouhý přímý pohled nevyhovuje. Roli hraje také prostředí a zvyklosti.
Člověk, který se na vás dívá bez přerušení, zase nemusí automaticky pozorně naslouchat. Může přemýšlet nad odpovědí nebo se jen snažit působit zdvořile. Užitečnější je proto všímat si souladu mezi tím, co druhý říká, jak reaguje a kolik prostoru vám dává.
Pokud vám oční kontakt není příjemný, nemusíte si vybírat mezi nepříjemným zíráním a úplným odvracením. Můžete se podívat na tvář, potom na předmět, o kterém mluvíte, a pak se opět obrátit k druhému. Neexistuje správná délka pohledu, která by platila pro všechny.
Pět způsobů, jak dát najevo, že posloucháte
Pozornost můžete projevit různými způsoby. Vyberte si takové, které vám vyhovují a nepůsobí naučeně.
- Reagujte na konkrétní obsah. Místo neurčitého přikyvování můžete říct: „Takže nejtěžší bylo, že se plán změnil na poslední chvíli.“ Druhý vás může případně opravit.
- Nechte druhého dokončit myšlenku. Krátká pauza nemusí být pobídkou, abyste okamžitě začali mluvit. U citlivého tématu může být na místě.
- Nechte otevřený prostor pro rozhovor. Pokud je vám to příjemné, natočte se k člověku, se kterým mluvíte. Nemusíte se přitom přibližovat.
- Používejte přirozené krátké reakce. „Rozumím“, „A co následovalo?“ nebo přiměřené přikývnutí mohou rozhovor podpořit. Neopakujte je mechanicky.
- Omezte zbytečné vyrušování. Pokud nemusíte, během důležitého rozhovoru nekontrolujte telefon.
Všechny tyto projevy mají něco společného: dávají druhému najevo, že jeho slova mají odezvu. Nepotřebujete k tomu nepřetržitý oční kontakt. Zájem se nedokazuje fyzickou blízkostí.
Když vám přímý pohled druhého vadí
Někteří lidé při rozhovoru udržují oční kontakt déle, než je vám příjemné. Snaha vydržet může odvádět pozornost od samotného rozhovoru. Máte právo upravit způsob kontaktu, aniž byste museli podrobně vysvětlovat své pocity.
Při přemýšlení můžete přirozeně odvrátit pohled nebo se podívat na věc, o které mluvíte. Pokud sedíte naproti sobě a necítíte se dobře, může pomoci mírně pootočit židli.
Při delším setkání si můžete zvolit uspořádání, při kterém nesedíte přímo naproti sobě, třeba u společného dokumentu nebo při procházce. Můžete se tak dívat na společný předmět a zároveň si povídat.
Pokud je rozhovor dostatečně důvěrný, můžete to říct přímo: „Lépe se mi přemýšlí, když se občas podívám jinam. Poslouchám vás.“ Předejdete tak dojmu, že rozhovor ignorujete.
Když se druhý dívá jinam
Při seznamování můžete nabýt dojmu, že druhého nudíte, pokud se nedívá vaším směrem. Je to ale jen jedna z možností. Možná pouze přemýšlí nad odpovědí nebo vnímá okolí. Neměňte obsah ani tempo rozhovoru jen kvůli jedinému nejednoznačnému signálu.
Nejprve si všimněte, zda druhý odpovídá na vaše otázky, navazuje na téma a má prostor říct svůj názor. Pokud ano, nemusíte jeho pohled nijak řešit. Jestliže odpovídá pouze jedním slovem, rozptyluje se nebo se opakovaně obrací jinam, můžete se zeptat na praktickou stránku rozhovoru: „Hodí se vám teď mluvit?“ nebo „Chcete v tom pokračovat později?“
Vyhněte se větám jako „Dívejte se na mě, když s vámi mluvím“, pokud k tomu není zvláštní praktický důvod. Takový požadavek může vytvářet tlak, aniž by spolehlivě vypovídal o zájmu.
Jak přizpůsobit své chování konkrétní situaci
Stejné chování může v různých situacích působit odlišně. U důležitých informací je lepší ověřit si porozumění než při nezávazném rozhovoru. Proto se vyplatí zvolit způsob, jak dát najevo pozornost, podle účelu rozhovoru.
| Situace | Čemu se vyhnout | Co můžete zkusit |
|---|---|---|
| První setkání | Nucenému dlouhému pohledu a rychlému hodnocení dojmu | Krátký pozdrav, uvolněné držení těla a otázku ke společnému tématu |
| Někdo popisuje problém | Neustálému přikyvování bez porozumění | Krátké shrnutí a otázku, zda chce radu, nebo jen vyslechnout |
| Pracovní dohoda | Spoléhání na úsměv jako důkaz souhlasu | Slovní potvrzení, kdo udělá další krok a do kdy |
| Rozhovor v hlučném prostředí | Přibližování bez ohledu na osobní prostor | Přesun na klidnější místo nebo prosbu o zopakování |
| Druhý sleduje telefon | Okamžitému obvinění z nezájmu | Otázku, zda řeší něco naléhavého a zda by nebylo lepší domluvit se na jindy |
Tabulka není soubor pravidel slušného chování pro každého. Je to pomůcka při výběru reakce. Všímejte si, zda podporuje porozumění, ne jen kontrolu gest.
Modelová situace při seznamování s novými lidmi
Představte si modelovou situaci: na setkání místního spolku se seznámíte s člověkem, který mluví klidně, ale při vašich otázkách se často dívá k oknu. Začnete mluvit rychleji a unikají vám jeho odpovědi.
Jiný postup může vypadat takto: zpomalíte a zeptáte se na konkrétní věc, kterou právě zmínil: „Říkal jste, že připravujete společnou akci. Co na ní máte na starosti?“ Při odpovědi se soustřeďte na jeho slova.
Po několika větách se rozhovor přirozeně stočí k programu akce, který máte oba před sebou. Díváte se na něj, ne jeden na druhého. Pokud druhý sám položí otázku, rozhovor se smysluplně rozvíjí i bez dlouhého pohledu.
Kdyby však odpovídal velmi stručně a stále se ohlížel ke dveřím, můžete říct: „Nechci vás zdržovat. Máte ještě chvíli?“ Může tak rozhovor zdvořile ukončit. Zdvořilost znamená také nechat druhému prostor odejít.
Pozornost vyjadřuje také vzdálenost, hlas a gesta
Oční kontakt nikdy nefunguje izolovaně. Mluvíte-li velmi potichu a druhý vás neslyší, může být vstřícnější trochu zvýšit hlas než se mu snažit déle dívat do očí. Pokud při vysvětlování výrazně gestikulujete, všímejte si, zda máte dost prostoru, abyste někoho nechtěně nezasáhli.
Někdo se při smíchu rád dotkne ramene známého člověka, jinému takový dotyk vadí. Nepovažujte ho automaticky za důkaz blízkosti a nemusíte ho opětovat. Pokud si nejste jistí, bezpečnější je zachovat přiměřený odstup a řídit se slovní dohodou, nikoli vyvozovat souhlas z úsměvu.
Pokud někdo výrazně gestikuluje, nemusíte zvyšovat vlastní energii. Když odpovídáte klidně a k věci, rozdílný styl nemusí komunikaci překážet. Ani jeden z vás nemusí přebírat styl toho druhého.
Kdy je lepší říct věci přímo
Neverbální projevy rozhovor doplňují, ale ne vždy dokážou odstranit nejasnosti. Při domluvě nebo nepříjemném pocitu je lepší krátká věta než odhadování úmyslů.
Pomoci mohou například tyto formulace:
- Když vám pohled vadí: „Když přemýšlím, občas se dívám jinam, ale vnímám, co říkáte.“
- Když vás ruší okolí: „Je tu docela hlučno. Nepřesuneme se o kousek dál?“
- Když si nejste jistí, zda se to druhému hodí: „Je to pro vás teď vhodná chvíle, nebo se domluvíme jindy?“
- Když je téma důležité: „Jen si ověřím, jestli jsme se domluvili na tom samém.“
- Když potřebujete odstup: „Bylo by mi příjemnější, kdybychom stáli o něco dál od sebe.“
Tyto věty nehodnotí úmysly. Popisují potřebu a nabízejí řešení.
Když má každý jiný způsob kontaktu
Ne všichni lidé vidí, vnímají nebo používají pohled stejně. Někomu oční kontakt pomáhá soustředit se, jinému může pozornost ztěžovat. Při odlišnostech ve vidění nemusí být pohled použitelným signálem vůbec. Liší se také společenské zvyklosti. Z jednoho projevu proto nevyvozujte povahovou vlastnost ani zdravotní závěr.
Záleží-li vám na vzájemné komunikaci, můžete se po nějaké době zeptat na praktické preference: „Vyhovuje vám povídat si při chůzi, nebo si raději sedneme?“ Je to ohleduplnější než vyžadovat určitý způsob pohledu.
Ne každou situaci lze vyřešit přizpůsobením. Pokud někdo opakovaně ignoruje vaši výslovnou prosbu o odstup, nerespektuje odmítnutí dotyku nebo vás záměrně zastrašuje, nejde už o nejisté čtení signálů. Důležité je nastavit jasné hranice a podle okolností kontakt ukončit nebo přivolat pomoc.
Jeden pokus při příštím rozhovoru
Při příštím běžném rozhovoru se zaměřte jen na jednu věc: Dokážete navázat na poslední důležitou větu druhého, aniž byste kontrolovali, jak dlouho se na něj díváte? Všímejte si, jak reagujete na obsah.
Pokud ano, zkuste stejný přístup i v jiné situaci. Pokud ne, zjistěte, co vás rušilo: hluk, únava, rychlé tempo nebo pocit, že musíte určitým způsobem působit. Podle toho upravte podmínky rozhovoru, ne nutně svou osobnost. Dobrým výsledkem není dokonalý oční kontakt, ale chvíle, kdy si dva lidé o něco lépe rozumějí.
